S Erasmem v Pobaltí
V březnu se uskutečnil poslední z pěti výjezdů projektu Erasmus s názvem „Učit se a žít v zeleném
životním prostředí“. Během roku jsme absolvovali doslova maraton výjezdů po celé Evropě. V březnu
loňského roku to byl po covidovém lockdownu neuvěřitelný výjezd na Island, v květnu pak
následovala návštěva v rozkvetlém rumunském Aradu, v září nezapomenutelně nádherné městečko
Ponte de Lima v Portugalsku, v pošmourných listopadových dnech výjezd za sluníčkem do nejjižnější
oblasti Španělska a konečně v březnu návštěva u hlavního koordinátora projektu v Lotyšsku.
Jako každý z výjezdů byl i tento nezapomenutelný. Po krátkém letu (necelé dvě hodiny) nás očekával
zástupce lotyšského týmu na letišti v Rize a za další hodinu už jsme byli na místě. Na okraji města
Jelgavy v areálu naší partnerské školy nás očekávali noví kamarádi se svými rodiči. Po krátkém
seznámení a povinné fotografii už děti frčely do svých nových rodin.
V pondělí a v úterý probíhal program ve škole, kde nás uvítala veliká hostina s ochutnávkou tradičních
lotyšských pokrmů a tanců. Jeden tanec jsme si dokonce vyzkoušeli zatancovat. Pak následovaly
různé workshopy a hry. Učitelé si mohli prohlédnout školu a ve svém workshopu vyrobit tradiční
lotyšské brože. Děti se učily poznávat ptačí zpěv, hrály nekonečné domino a dokonce vytvářely vlastní
přírodovědnou hru. Při kreativních činnostech si vyrobily netradiční hudební nástroje a šily látkovou
abecedu. V pondělí odpoledne jsme byli oficiálně uvítáni na jelgavské radnici, kde k nám promluvila
paní místostarostka. A pak už děti čekala orientační foto hra, při které poznávaly nejkrásnější zákoutí
tohoto sedmdesátitisícového města. Jelgava prožila během 2. světové války několik velkých bitev a
více než 90 % města lehlo popelem. Zachováno zůstalo několik kostelů, dřevěných domů, věž a také
barokní zámek, kde dnes sídlí zemědělská univerzita. Zajímavostí je, že v tomto zámku se svého času
(1781) narodila kněžna Kateřina Vilemína Zaháňská, kterou z vyprávění Boženy Němcové známe jako
zámeckou paní v Ratibořicích.
V příštích dnech jsme měli příležitost navštívit jiné části Lotyšska. I když nebylo téměř možné poznat,
jestli jedeme na východ, na sever nebo na západ. Všude nekonečné roviny s podmáčenými loukami a
lesy, ve kterých rostly jen borovice, břízy a smrky a k tomu ještě slunce schované za mraky. Ve středu
to byla cesta na severozápad do Národního parku Kemeru, který leží při pobřeží Baltského moře.
Kromě procházky po borovém lese s více než 300 let starými borovicemi jsme si užili chvilku na písčité
pláži se „sladkým“ mořem a hladinou jak zrcadlo. To vše díky mělčinám a velkému množství
vodnatých řek, které slanou vodu ředí. Pak jsme měli možnost přispět k ochraně zdejší přírody. Jako
princ v Šípkové Růžence jsme bojovali s nepůvodním druhem invazivní růže – s růží svraskalou, která
zamořuje zdejší pobřeží. Místo meče jsme dostali pracovní rukavice a rýč a pustili se do práce.
Odměnou nám byl nejen dobrý pocit, ale i teplá polévka.
Ve čtvrtek jsme vyrazili na východ do oblasti dalšího národního parku a místa nejstarší lotyšské
historie, do Gaujaského národního parku. Díky další orientační hře jsme poznali nejvýznamnější
lotyšský hrad Turaida a jeho okolí a navštívili zvláštní safari park s chovem jelenů. Po návratu nás
čekala rozlučková party. Tím ale náš program ještě nekončil a celý pátek jsme prožili v hlavním městě
Rize. Po workshopu s výrobou ptačích budek ve zdejší zoo následovala návštěva radnice, předání
certifikátů a prohlídka Domu Černohlavců. A nakonec volný čas s možností projít si centrum Rigy
(některé z nás ale více zajímalo, zda lépe chutná burger v Mc Donaldu nebo v KFC). Není se co divit,
venku už zase pořádně pršelo.
A co si z Lotyšska přivážíme? Kromě suvenýrů je to obdiv k houževnatosti národa, který si svou
národní samostatnost musel několikrát vybojovat. Výzvou byla jejich skvělá znalost angličtiny a to už i
u dětí ve třetí třídě nebo u řidičů autobusů místní městské dopravy. To vše a ještě mnoho dalšího jim
určitě dává schopnost překonávat nejen nepřízeň osudu, ale i počasí .
A co nás ještě čeká? V půlce května se Kamenický Šenov rozroste o 40 dočasných obyvatelů a
rozezvučí směsicí jazyků. Zavítají k nám totiž týmy ze škol, které jsme během roku navštívili my.
Těšíme se, že jim ukážeme naši krásnou přírodu, seznámíme je se zdejší tradicí výroby skla a také si
užijeme spoustu času při společných sportovních a volnočasových aktivitách. Držte nám palce.
Mgr. Kamila Matysová
